V budově bývalé školy, se 3. července 1854 narodil nejvýznamnější hukvaldský rodák, génius české hudby, hudební skladatel Leoš Janáček. V současné době se v budově nachází turistické informační centrum, Pamětní síň Leoše Janáčka, galerie a expozice Země hradů.
Na průčelí budovy je umístěna pamětní deska s bronzovou bustou Leoše Janáčka od sochaře Augustina Handzela.
V Hukvaldech roce 1848 nastoupil na místo samostatného učitele Jiří Janáček (otec Leoše Janáčka), v malé osadě pod zříceninou hukvaldského hradu. Z pohodlného příborského domu přišel se svou početnou rodinou do zchátralé hukvaldské školy, v níž byl také byt učitele. Škola byla v roce 1816 přestavěna z bývalé panské ledovny, svému původnímu určení snad mohla dobře sloužit, ale pro školu rozhodně vhodná nebyla. Jiří Janáček netušil, že už jeho předchůdce marně usiloval o zlepšení situace, netušil, že ani on sám se svými žádostmi o nejnutnější stavební úpravy dlouho neuspěje. Žil v budově, do které zatékalo, protože střecha byla děravá, kde dveře nedoléhaly, protože byly ztrouchnivělé, a kde se bez pořádných kamen ani ohřát nemohli. Až po deseti letech, v roce 1858, se mu podařilo přesvědčit správu hukvaldského panství, aby provedla v budově malé stavební úpravy a při tom zřídila pro učitelovu rodinu zimní kuchyni. Těžko se mu žilo, když věděl, že jeho kolegové v blízkém okolí mají vyšší příjem než on. Bídu sice znal z dětství, ale na Hukvaldech bylo ještě hůř. Hlad, nemoci a také živelné pohromy, které ničily úrodu, přiváděly obyvatele do nejrůznějších složitých situací. Jak bídně pak mezi nimi žil učitel, do značné míry odkázaný i na jejich peněžní nebo naturální podporu!
Chtěl odejít jinam, ale všechny jeho žádosti o přeložení byly marné. Zoufalé podmínky v obci i ve škole musely být známy v nejširším okolí, neboť i o učitelské pomocníky zde byla nouze.
Takže jen „muzika a včely byly jedinou radostí rektora ukvaldského“. A zřejmě také děti – neboť se Janáčkovým rodily stále, se zoufalou pravidelností dvou let. Rodily se i umíraly. V roce 1849 přišli na svět dva chlapci – dvojčata, 1850 dcera Rosalie, 1852 Jiří, 1854 Leo, 1856 František, 1858 Josef, 1852 Adolf a 1863 Marie, jen čtyři z těchto dětí se dožily dospělého věku.
3. července 1854 se narodil ve škole na Hukvaldech, „v té jizbě, co se dívá jedním oknem na kostel a druhým na pivovar“ chlapec, kterému dali jméno Leo Eugen. Jeho otec Jiří byl robustní černovlasý muž, matka Amálie drobná plavovláska. Leo zdědil po otci husté černé vlasy, po matce nevelkou postavu a po obou obrovský vztah k hudbě. Neboť muzikální byla i Leošova matka: ráda zpívala, podle svědectví pamětníků měla krásný hlas a dobře hrála na kytaru a na varhany. Doma se muzicírovalo, avšak o Leošovo hudební vzdělání se staral jen otec. Přísně a tvrdě. Jako malý hoch hrál už Leoš mnohé z Beethovenových sonát, ale noty mu tehdy „splývaly v slzách jako krvavé body na hřbetě ruky“. Teprve později pochopil „že se mají noty krví potit, když je skladatel píše, a že krev potí, když je někdo špatně hraje“.
Radostných zážitků však bylo více. K povinnostem tehdejších venkovských učitelů patřila také starost o provozování hudby v kostele. Jenže hukvaldský kostelík byl malý a Janáčkův otec mohl na kůr vtěsnat jen několik muzikantů. Proto spolupracoval s Janem Hladíkem, učitelem v blízkých Rychalticích, kde byl větší kostel s nádhernými barokními varhanami a s nástroji, které si hukvaldští mohli pro slavností příležitosti půjčovat (pokud se právě oba učitelé na sebe nehněvali). Za to Jiří Janáček i se svými dětmi na rychaltickém kůru vypomáhal. Malému Leošovi tam zvláště učarovaly tympány. Na noční napínavé putování s „vypůjčenými“ tympány z Rychaltic na Hukvaldy vzpomínal ještě po mnoha letech ve fejetonu Bez bubnů, kde se přiznal ke svému skladatelskému zaujetí pro tento nástroj. Ovšem to všechno nebyly jediné inspirující hudební dojmy z dětství. Vždyť právě na Hukvaldech citlivě a nejsilněji poznával lidovou píseň a lidovou hudbu. Pro ni se sem později také rád vracel.
Janáčkovo dětství skončilo prudce a náhle v roce 1865, když se otec rozhodl poslat jej do fundace starobrněnského kláštera. Kdyby Jiří Janáček chtěl, aby Leoš byl jen učitelem, neposílal by ho tak daleko od domova. Učitelem se mohl stát i v Příboře. Ale přál si, aby hoch získal důkladné hudební školení, což bylo možné jen ve fundaci. Rozhodoval se mezi Kroměříží a Brnem, až nakonec zvítězil jeho dávný vztah k Pavlu Křížkovskému, který brněnskou fundaci řídil. Rovněž chtěl získat jistotu o budoucnosti svého syna, snad proto s Leošovým odchodem z Hukvald tak spěchal, nenechal jej zde dokončit ani obecnou školu.
Na rodinu doléhaly stále tíživější starosti, otcova nemoc se zhoršovala, v posledních letech se často stávalo, že nemohl ani učit. Pomocníci z Hukvald brzy odcházeli, proto mu nějaký čas pomáhal jeho syn Karel. Nezdravé bydlení přispívalo ke zhoršování jeho zdravotního stavu, pokročilým revmatismem bylo oslabeno také srdce, na některých nesnázích měla však podíl i jeho prudká, výbušná povaha, kterou zdědil po otci.
Když Jiří Janáček 8. března 1866 zemřel, byl Leoš už rok ve fundaci. Ačkoli starší děti již předtím z domova odešly a nejstarší Viktorie byla už dávno provdaná, uvedla otcova smrt rodinu do velmi těžké situace. Matka se snažila uživit děti sama. Díky svým hudebním schopnostem zastávala po celý rok varhanickou službu, čímž získala alespoň nepatrný příspěvek k malé penzi, která jí byla vyměřena. Ale po příchodu nového učitele se musela z Hukvald odstěhovat. Když se sem po letech znovu vrátila ke své dceři Josefce, byla už na smrt nemocná. Do Hukvald se však rády vracely i její děti. Jak Viktorie, o níž se vyprávělo, že hledala s manželem lepší existenci v Americe, tak František, který si zde po návratu z Petrohradu koupil domek, i Josef, který chtěl na Hukvaldech pookřát po strastiplném životě v Rusku.
Ale nejraději se na Hukvaldy vracíval Leoš Janáček. Lásku k rodnému kraji vyslovil později ve svých skladbách.
"Ukvaldská škola: jizba velká, lavie staré vyštípané, jedna třída nalevo - pro ty maloučké, druhá napravo - pro ty zrostlejší,"
vzpomíná Leoš Janáček
