Na start malebné procházky se dopravíte snadno autobusem či frýdecko-místeckou MHD. Zastávka je situována ve spodní části úzkého svažitého náměstí, tudíž během chůze k prvnímu rozcestníku potkáte spoustu místních historicko-kulturních památek. Pod Obecním úřadem stojí jmenný pomník obětem světových válek, o kousek výš na druhé straně silnice zaujmou dvě kamenné sochy světců, patrona hasičů sv. Floriána a patrona mlynářů sv. Jana Nepomuckého. Hukvaldské náměstí je spíše rozšířeným prostranstvím průjezdní silnice – cesta tudy vedla odpradávna a směřovala vzhůru na hrad. V bezprostředním podhradí pak vyvstal kostel a zámeček.

Štíhlý kostel sv. Maxmiliána se začal stavět v roce 1759, ale dokončen byl až o desetiletí později za biskupa Maxmiliána hraběte z Hamiltonu. Vysvěcen byl patrně ve svátek svého patrona 12.10. 1769. Jeho vybudování souviselo s přenesením správy panství ze starého kamenného hradu do nového moderního zámečku naproti kostelu. Kardinál Somerau-Beck dal kostel nádherně vyzdobit, a to např. obrazem na hlavním oltáři od malíře Kuppenweissera. Za známého milovníka Beskyd, kardinála Fürstenberka, byla slohově upravena hlavní kostelní věž a arcibiskup Kohn provedl důkladnou opravu chóru a varhan. Kostel má jednoduchou jednolodní strukturu s vysokou průčelní věží, jež je zakončena bání s lucernou. Stavba byla projektována v čistě barokním slohu a spolu s protějším arcibiskupským zámkem a honosnou bránou do hradní obory tvoří jedinečný architektonický soubor, dotvářející místní kolorit.

Jednoposchoďová budova zmíněného zámečku Hukvaldy byla postavena v roce 1760 a zprvu sloužila pro potřeby vrchnostenské kanceláře, správy panství, která sem byla přenesena z hradu Hukvaldy, kde do té doby sídlila, a také zde bydlel hukvaldský hejtman. V přízemí uprostřed se nacházela chodba, vpravo 4 klenuté a vlevo 3 obytné místnosti, kuchyň a komora. Vespod byste našli 2 klenuté sklepy a v prvním poschodí chodbu s 8 pokoji. Veškerá okna byla zamřížovaná. Na zadní straně nádvoří vlevo stála prádelna, vpravo vozová kolna, drůbežník, chlévy pro prasata, skleník a zeleninová zahrádka. V zámeček či letohrádek byl objekt přestavěn olomouckým arcibiskupem Bedřichem knížetem z Fürstenberku mezi lety 1854-1855 tak, že byl stržen sousední dům a zámeček tím pádem osamostatněn a obehnán zahradou. Zámeček i kostel poté dostali do štítu Fürstenberkův erb. Stavba je z exteriéru jednoduchá, s prvky novogotiky, v interiéru je však velmi honosný. Má 16 obytných místností, vestibul a schodiště ozdobené četnými loveckými trofejemi kardinála Fürstenberka, visí zde obrazy pořízené kardinálem Skrbenským roku 1917 či velmi cenné křišťálové lustry, nicméně (zejména rokokový) nábytek a ostatní vybavení zůstalo jednoduché, vkusné. Z vestibulu v přízemí zámku se vstupovalo do pokoje centrálního ředitele, dále do pohostinky, kde byl nejcennější třešňový nábytek, pak chodbou do pokoje tajemníka a čekárnou se vyšlo zpět do vestibulu. V levé části byly 2 pokoje pro druhého tajemníka a pokoj pro služebné, na opačné straně stříbrnice. První poschodí bylo vyhrazeno pro pána zámku. Také zde byla čekárna, pokoj – dříve jídelna, pohostinka, pokoj zábavní, kde se nacházel skromný kulečník a mramorový krb s příslušným topícím náčiním. Odtud se vcházelo do domácí kaple. V oltáři ve zdi visel obraz Panny Marie Čenstochovské s letopočtem 1614. V dubové skříni tu byla uložena nádherná mešní roucha. Následoval pokoj kuřácký, pokoj přijímací, sloužící i jako jídelna, z níž se dalo vyjít na balkón. Dál se nacházela pracovna, ložnice a koupelna. Nalevo od boční chodby měl pokoj komorník. Před zámkem ze strany od zahrady býval bazén s vodotryskem (dnes torzo), v němž se přes léto chovali pstruzi. Zámek v Hukvaldech sloužil zejména jako lovecký letohrádek, který příležitostně obývali arcibiskupové Bedřich Egon Fürstenberg, Theodor Kohn, Lev Skrbenský či Leopold Prečan. V období 1.sv. války za arcibiskupa – kardinála Františka Bauera (1904-1915) byl hukvaldský zámeček zapůjčen rakouskému eráru za vojenskou nemocnici. Je jasné, že během i po válce byl objekt poškozen a mnohá výzdoba vzala za své. Když byl zámeček v roce 1948 přeměněn na školu, veškeré jeho zařízení bylo odvezeno do Kroměříže a některé lovecké trofeje z Hukvald dnes zdobí stěny loveckého sálu kroměřížského zámku. Ve 2.pol. 20.stol. sloužila budova rozličným účelům, povětšinou však chátrala a do oprav se neinvestovalo. Konečně v 90.letech 20.stol. získala zámeček nazpět církev, která provedla obnovu čelní fasády. V současné době probíhají opravy zámku a přilehlého prostranství.. Zámeček je tedy prozatím veřejnosti nepřístupný, dá se vstoupit pouze do zámeckého parku, který byl zřízen roku 1855 na místě dvorských pozemků zvaných „Za panskými kvartýry“. Jeho celková rozloha i se stavebními parcelami činila 3,5ha. Park byl upraven v anglickém stylu a udržován stálým zahradníkem se dvěma pomocnými silami.

Třetím významným objektem na náměstí je honosná brána do obory. První zmínka o oborním chovu na Hukvaldech spadá do roku 1567 a řadí se mezi nejstarší obory svého druhu u nás. Ohradní zeď byla nicméně zbudována až v letech 1730-1736. Při její stavbě byli zaměstnáni poddaní z okolních vsí, kterým tak bylo umožněno získat v chudých letech aspoň nejnutnější obživu. Dodnes je tato zeď z větší části zachována. V minulých letech byla navíc po téměř celé své délce opravena.  Architektonicky cenná kamenná brána s litinovou mříží a výrazným arcibiskupským erbem tvoří přirozený vstup do obory.

U oborní brány najdete ukazatel Hukvaldy, oborní brána (365m), který se rozpažuje zelenými hroty 0,2km dolů k autobusové zastávce, 0,3km k "Janáčkovu domu" - Památníku Leoše Janáčka, žlutý hrot směřuje 10km do Frenštátu a jediný červený hrot 0,3km k lišce Bystroušce. Tak se mimochodem jmenuje opera hukvaldského rodáka Leoše Janáčka. Jeho rodný dům stojí jen pár kroků od brány, v prostoru za kostelem. Tato budova (nyní turistické informační centrum, galerie, Pamětní síň Leoše Janáčka a expozice Země hradů), bývala kdysi školou, na jejíž základech stávala do roku 1877 jiná škola a v jejích útrobách se 3.7. 1854 narodil světoznámý hudební skladatel Leoš Janáček (1854-1928). Byl devátým ze 14 dětí zdejšího učitele a jako takový získal hudební vzdělání již v raném věku. Také jeho dědeček měl blízko k  hudbě, matka hrála na kytaru a varhany. Janáček v 11 letech odešel do klášterní hudební školy v Brně, vystudoval tam gymnázium, učil se na varhanické škole v Praze, Lipsku a ve Vídni. Na Hukvaldy se vrátil ve svých 34 letech, a pak je už navštěvoval pravidelně. Zde také chodil hrát do kostela na varhany a své vzpomínky vtiskl do vlastní úpravy lidové písně Ty hukvaldský kostelíčku. Na zdi bývalé školy mu vyvěsila obec pamětní desku.

Vzhledem k tomu, že kamenná brána se pro vstup do obory nepoužívá, musíte popojít pár metrů k moderní brance s klikou, na níž visí prosba, aby návštěvníci zavírali a zamezili tak úniku zvěře z obory. Hned za vstupem si pak můžete něco přečíst na panelu Naučné stezky Hradní vrch č.2. Zatímco první panel obsahoval jen všeobecné informace o stezce, zde se píše, že hukvaldská obora vznikla roku 1566 (původní obora ale bývala na jiném místě - dnes v oblasti, kde můžete nalézt jedno ze zastavení NS Leoše Janáček očima dětí, tzv. Korýtka).. Tehdejší držitel Hukvald, biskup Vilém Prusinovský z Víckova, dostal od císaře Maxmiliána darem 20 daňků a dal pro ně ohradit kus lesa. V letech 1730-1736, kdy dělníci budovali kolem obory kamennou zeď, osázeli zároveň dosud nezalesněný Hradní vrch (odlesněn ve středověku z obranných důvodů), přidali asi 200ha okolního lesa a přestěhovali sem zvěř. Zpočátku byla v oboře chována jen daňčí, později i mufloní zvěř. Její dnešní rozloha činí 457ha. Obora patří Biskupství Ostravsko-Opavskému a platí tu přísný zákaz sběru paroží, kaštanů, žaludů a jízdy na kole. Lidé mohou do obory vstupovat pouze na určených místech a jejich pohyb je omezen na vyznačené cesty. Celistvý komplex lesních porostů na Hradním vrchu (479m) o výměře asi 60ha, s převahou starých bučin ve věku 190-240 let, je od roku 1999 vyhlášen přírodní památkou.

Po krajinářské stránce jsou v oboře zajímavé zachovalé zbytky alejí a průhledů do krajiny, výrazné je především převážně lipové stromořadí podél páteřní komunikace vedoucí oborou nebo skupiny stromů na loukách. Po silničce vede také červeně značený turistický okruh. 300m dlouhý první úsek má z větší části rovinný charakter, načež krátce středně stoupá k rozcestníku Liška Bystrouška (375m). Zde se vyděluje žlutá turistická značka, která přes Měrkovice (2,5km) pádí ku Frenštátu (9,5km), zatímco červená se lomí doleva a po vyasfaltované historické příjezdové cestě stoupá 1,2km k hradu. V křižovatce se nachází známý památník Lišky Bystroušky, věnovaný Leoši Janáčkovi na paměť prvního provedení jeho stejnojmenné opery v hukvaldském přírodním divadle. Vytvořen byl sochařem K. Vávrou dne 20.6. 1959. O Leoši Janáčkovi pojednává též panel NS Hradní vrch č.3. Píše se v něm, jaké získal vzdělání a že se dlouho nemohl umělecky prosaditt. „Jeho hudba byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců (opera Její pastorkyňa čekala na provedení v Praze 12 let!). Teprve na konci života se L. Janáček dočkal pochopení a ohlasu doma i v cizině, kde bylo jeho dílo přijímáno pro svou svéráznost a jadrnost jako ryzí výraz české hudebnosti. Na rodné Hukvaldy se poprvé vrátil až po 23 letech (1888), pak už je navštěvoval pravidelně. V roce 1921 si Janáček koupil od své švagrové domek v Podoboří, kde pobýval každoročně kratší či delší dobu a kde také strávil poslední dny svého života. Zemřel 12.8. 1928 v Ostravě. K rodnému kraji měl hluboký a vřelý vztah, hledal v něm inspiraci, sbíral lidové písně, ale také zde nacházel potřebný klid a odpočinek.“

Navzdory klidnému prostředí hukvaldské obory si však nyní příliš neodpočinete. Asfaltka okamžitě ztuha stoupá do úbočí Hradního vrchu (479m) a přes stromy probleskují linie okolních kopců. Obora zabírá sousední vrch Kazničov (601m), opodál stojí masiv Ondřejníka (964m) a v dáli ční Kněhyně (1257m). Další panel NS hovoří o starých stromech, které skýtají útočiště celé řadě živočichů a hub – dutiny vyhledávají k hnízdění ptáci, v kůře žijí brouci. Ti konzumují jen rozpadající se části a vlastnímu stromu vůbec neškodí. Těžko se ale přizpůsobují změnám životních podmínek a svým způsobem života jsou vlastně pralesní. Na Hukvaldech se ze vzácnějších druhů vyskytují např. roháčci a krasci. Text nabádá, abychom se na rozpadající se torza stromů v oboře nedívali jako na neuklizený nepořádek, nýbrž jako na úžasný ekosystém překypující životem.

Ve chvíli, kdy se cesta stáčí do zákruty a stoupá ještě ostřeji, vy překypovat životem nejspíš příliš nebudete :-)  Dá se ovšem zastavit pod památnými stromy a osahat si jejich obnažené kořenové struktury. Za památné bylo vyhlášeno 7 buků lesních o obvodu kmene 335-465cm, výšce 25-30m a s průměrem koruny 18-25m. Buky jsou součástí porostu, jenž byl na tehdy holém Hradním vrchu vysázen po roce 1730. Mohutný kořenový systém buky vytvořily pro udržení stability na příkrém svahu. Vlivem eroze byly kořeny obnaženy a jejich propletence, zduřeniny a nadzemní smyčky pokryté světle šedou borkou uchvacují svou krásou. Délka obnažených kořenů dosahuje až 8m. Tyto mohutné exempláře buků lesních vzhledem ke svým rozměrům, stáří, vitalitě, atraktivnímu umístění a ojediněle vyvinutému kořenovému systému nabývají vysokou estetickou, krajinotvornou i historickou hodnotu.

Stezka sleví ze stoupání na mírný sklon a obkružuje mocné kamenné zdi středověkého hradu až téměř k vstupní bráně. Na stromě v čele zříceniny visí cedule Hukvaldy, hrad (475m). Jediná červená šipka ukazuje 0,5km dolů k oborní bráně, naučná stezka nicméně pokračuje dál ve stoupání a atakuje hradní bránu pátým zastavením, kde se lze dočíst, že Hukvaldy jsou jedním z našich nejstarších a nejrozlehlejších hradů. Následuje zkratkovitý výčet historických událostí. Ty jako kdekoliv jinde obecně souvisí i s historií obce samotné.

Málokterá obec se do povědomí lidí dostala tak dobře jako Hukvaldy. Největší zásluhu na tom má určitě jejich bohatá historie, jež se započala kolem roku 1237. Tehdy byl ještě zdejší region téměř liduprázdný, samé lesy, jen sem tam nějaká osada s prvky hospodářské perspektivy. Majitelem území byl český král Přemysl Otakar I., který se jej však rozhodl odměnou věnovat svému diplomatovi, hraběti Arnoldovi z Hückeswagenu. Arnold se tedy odstěhoval z rodného Porýní na Moravu a usídlil se v obci Starý Jičín, kde si postavil hrad. Ten měl chránit jak jeho – cizáckého pána, tak i české příhraničí před polským či maďarským vpádem. Pustošivému nájezdu Mongolů roku 1241 se ale zabránit nepodařilo, což Arnoldově rodině způsobilo značné hospodářské potíže. Zprvu se snažili řešit krizi nepříliš úspěšně kolonizací svého panství (zakládáním nových osad, z nichž jim plynul daňový výnos), nakonec však celé panství prodali někdy mezi lety 1252-1258 olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, který část (Příborsko, Hukvaldsko a Frenštátsko) záhy udělil zpět v léno Hückeswagenům. Zatímco se podnikavý biskup Bruno pustil do zakládání nových vsí v okolí Paskova, Arnoldův syn Franko nejdřív přestěhoval rodinné sídlo do Příbora, a pak začal kolem roku 1270 budovat hrad Hukvaldy (Huckeswalde). První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1285. Hukvaldy se okamžitě staly centrem panství. Bohužel, v roce 1316 Arnoldovi potomci o hrad přicházejí a Hukvaldy co pár let střídají majitele. Nestabilním obdobím je vinna i řada loupeživých rytířů, sídlících na českých a moravských hradech včetně Hukvald. Situaci získává pod kontrolu až Karel IV., který podpořil olomoucké biskupy, aby se v roce 1354 stali definitivními vlastníky panství. Ačkoliv majitelé byli známí, v nájmu hradu se v následujících stoletích vystřídala velká spousta lidí a hrad se stával zástavou za dluh, dědictvím, předmětem politických machinací i článkem obranné strategie Českého království, jež zahrnovala také jeho mnohé přestavby a zpevňování. Odolal řadě vojenských útoků a obléhání, v klidných letech však jeho nedobytnost umožnila rozvoj podnikání v obci. Největší výnosy plynuly např. v roce 1635 z hukvaldského pivovaru, provozování rybníkářství, z prodeje dřeva či z vrchnostenské palírny. Roku 1835 zabíralo hukvaldské panství rozlohu 20.000ha, na nichž žilo přes 32.000 obyvatel. V důsledku zrušení vrchnostenské správy se roku 1852 přeměnilo hukvaldské panství na hukvaldský velkostatek. Ten spravoval hejtman a poté vrchní úředník, jenž stál v čele vrchnostenského úřadu. Hukvaldy, jeden z nejmohutnějších hradů na Moravě, nebyl nikdy dobyt. Jeho opuštění způsobil v roce 1738 fatální nedostatek vody a údajný požár z 5.10. 1762, po němž biskup povolil všechno zbylé vybavení levně rozprodat, a tak byl hrad po dlouhých pěti stoletích chodu rozebrán a vydrancován. Obci zbyla hojně navštěvovaná ruina, kde se konávají četné kulturní akce. Kromě ní eviduje památkový ústav na kastastru obce dalších 11 objektů, zejména venkovské obytné domy, 2 kostely, větrný mlýn, pivovar, školu s pamětní deskou, zámek a památník.

Od hradu klesá doširoka vyšlapaná stezka lesem. Zprvu klesá středně až mírně po hřbetu kopce, načež se stáčí dolů. V oné zákrutě stojí zrenovovaný kamenný kříž a poslední panel NS. Informuje o Přírodní památce Hradní vrch Hukvaldy, vyhlášené 8.9. 1999 na ploše 77ha. Posláním chráněného území je zachování unikátního komplexu bukových porostů a přírodně krajinářské kompozice historické obory. V současné vegetaci převažují květnaté bučiny s dominantní strdivkou jednokvětou, kyčelnicí žláznatou a ostřicí třeslicovou. V důsledku hromadění nerozloženého bukového listí se vytváření tzv. nahé bučiny, kde zvláště v jarním období najdeme áron karpatský, kyčelnici cibulkonosnou, křivatec žlutý a orsej jarní. Z ohrožených a chráněných rostlin rostou v PP okrotice dlouholistá, kruštík modrofialový, kruštík širolistý, z jedovatých rostlin to jsou lýkovec jedovatý, rulík zlomocný, blín černý či lilek potměchuť. Ornitologický průzkum potvrdil 75 druhů ptáků, z toho 44 druhů zde hnízdí. Dutiny starých stromů vyhledává např. holub doupňák, holub hřivnáč, krutihlav obecný, datel černý, strakapoud prostřední, lejsek malý, lejsek bělokrký aj. V zimě sem zalétává brkoslav severní. Přestože les byl vytvořen lidskými zásahy, má velkou přírodní hodnotu. Při zakládání obory byly používány převážně domácí dřeviny nebo dřeviny dokonale zdomácnělé (jírovec maďal). Roste zde i několik exemplářů jilmu horského, které však postupně podléhají kalamitně se šířící houbové chorobě grafióze. Lesní porost má stáří 160-240 let.

Stezka pak již svižně sbíhá k oborní bráně. Okruh se uzavírá dosažením počátečního ukazatele Hukvaldy, oborní brána (365m).